Tentokrát jsem se vydal do Rakouska na závody světového poháru. Odjezd se mi bohužel o pár dní posunul, neschválili mi divokou kartu na rychlostní disciplýny. Ty jsem si potřeboval zajet hlavně z důvodu možné kvalifikace do rychlostek na Mistrovství světa a Paralympiádu. Dost to zamrzí, ale co se dá dělat. Středisko i trať znám z minulých let, tak jsem věděl, co čekat a těšil se. První dva dny byly tréninkové, devátého se měl jet první obří slalom, počasí nám nepřálo a závod zrušili. Nebylo vidět na špičku nosu a nebylo to bezpečné. Další den už se počasí umoudřilo a zajel jsem si pro 20. místo, jedná se o Světový pohár, ale mám na víc, tak spíše trošku zklamání.

V sobotu jsem jel na otočku zpět do ČR, kvůli zranění ramene na říjnovém tréninku jsem si musel odskočit na magnetickou rezonanci. Pořád mě to trápí a zlepšení i po takové době žádné :/ V pondělí už jsem byl zpět na startu, kdy jsem zajel 17. a 12. místo v super obřím slalomu a další den jsem si vyjel pěkné 10. místo v obřím slalomu. Neustále přemýšlíme s trenérem, jestli sáhnout na tlumič a maličko ho poštelovat, zkušenější monoski lyžař Pavel Bambousek radí, ať to neděláme, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že ho potřebuju poladit.

Konečně první závody :) Jsem rád, že jsem stihl aspoň základní nastavení nové monoski. Pořád je co ladit, jen chybí čas. V Resterhöhe jsme měli nejdříve dva dny tréninku. Tak jako všude jinde, i tady bojují s nedostatkem sněhu, a tak sjezdovka byla uměle zasněžená a ledová - tak jak jsme zvyklí z tréninků v Litvě. Trenér věděl moc dobře, jak nás připravit. Jely se dva slalomy, bohužel se mi nepodařilo zužitkovat nabrané zkušenosti z Litvy, v prvním závodě jsem obsadil 14. místu a druhý nedojel. Oba dny závodu chumelilo a byla velmi snížená viditelnost, ale podmínky měly všichni stejné, nebudu se vymlouvat. V nové monoski to byla premiéra ve slalomových tyčí, bojuju hlavně s tuhostí tlumiče, který mi přijde měkčí, než bych si pro svůj styl jízdy přál. Jsou to zkušenosti, jedeme dál!

Na tento trénink jsem konečně vyrazil s novou monoski Tessier, dovezli ji těsně před odjezdem. Děkuju všem sponzorům a dárcům, kteří mě podporují!!! Tessier je z Francie a jezdí na něm ti nejlepsí světoví závodníci. Už při usazení v monoski jsem se cítil jak v peřince, konečně funkční tlumič... Celý kemp byl hlavně o nastavení monoski, má několik poloh a při každé se chová jinak. Času je ale málo, za dva měsíce odlétám na Mistrovství světa do norského Lillehammeru a potřebuju trénovat s jedním ideálním nastavením - to jsou nervy. Nakonec jsem zvolil střední univerzální polohu, první jízdy byly pocitově fajn, už jen doladit tuhost tlumiče, to zase příště. Při jízdě jsem cítil velký rozdíl, krásně mi sedí, reaguje na každý můj pohyb, perfektně tlumí terénní nerovnosti. Je to radost, posune mě zase dál...

Počasí bylo krásné, jen jedno ráno nás z kopce zahnala mlha co se tak nenápadně přivalila přes kopec a nejednou byla všude a nedala se ani krájet. Vydrželi jsme a odpoledne přišla odměna v podobě sluníčkové lyžovačky na kterou jsme zvyklí. S tréninkem nám pomáhala i Verča, trenérova manželka. Spolu nám stavěli trať a večer nám Verča dávala do těla při protahovacím a posilovacím cvičení.

Nedočkavě jsem vyhlížel pošťáka s vysněnou novou Monoski, abych si na ni co nejdříve zvykl. Ta stará už je po smrti, osm let závodění je hodně znát - tlumič ko, skořepina ko, brzdičky ko... Bohužel jsem se nedočkal, snad už příště. Další trénink jsme směřovali na vzduch na rakouský Molltal. Ubytování nám trenér zajistil přímo na ledovci - ve 3000m.n.m. je řidší vzduch, rychleji se člověk unaví, ale hned je na sjezdovce a neztrácí čas dojížděním. Tak moc jsme se nemohli dočkat manžestru, že jsme půl hodiny čekali u sedačky než se rozjede, ale stálo to za to :) Trénovali jsme obří slalom. Jak to tak u mě bývá, i tento trénink jsem utrpěl zranění, v branách jsem přeletěl přes hlavu a narazil si rameno, ruku zvednu na úroveň ramene a tam končím, snad to rozhýbu - ale i s tím se dalo jezdit, nebude to vážné :) Na konci kempu jsme provětrali ještě SGčka a dali si pár jízd na dlouhých lyžích.

EDIT 2021/12: Cestou domů mi volal vedoucí sekce Marek Dušek s úžasnou zprávou, že mi byla schválena Divoká karta na Paralympiádu v Pekingu :))) V první chvíli jsem cítil obrovskou radost a zároveň velkou odpovědnost. Je to sen každého sportovce, reprezentovat svou zemi na Paralympijských hrách. A sny se mají plnit. Kvalifikační kritéria jsem splnil, nevědělo se ale, jestli pro ČR bude alokován dostatečný počet míst a Divoká karta zajista místo navíc. Omlouvám se, informaci jsem si do konce roku nechal jen pro sebe a pár nejbližších. Hodně věcí se tím pro mě změnilo, vše ostatní šlo stranou a já se soustředil hlavně na přípravu.