Zase na ledu :) Minulý trénink mi trenér padl do oka, a teď jsem z něho nadšený a těším se na společnou sezonu. Na ledu jsem si byl tentokrát jistější, hodně pomohli rady trenéra a zkušenosti z haly ze začátku září. Hned první den jsem se pustil do tyčí a trenér mě nešetřil. Den ode dne byl bolestivější, jak jsem v rychlosti srážel brány. Kombinézy mají vycpávky pro zdravé lyžaře, jako sedící beru bránu trošku jinak a každou chvíli mě nějaká švihne zrovna tam, kde ochranu nemám. Byla to taková bolest, že jsem se třetí den bránám schválně vyhýbal. Tak se ale nedá jezdit, sestrojili jsme oblek z karimatky, který rány tlumil a jezdilo se dál. I tak výsledek stojí za to ;)

Po opravdu krátké letní pauze jsme se opět vydali trénovat. Na ledovec to ještě není, a tak nám trenér domluvil halu v Litvě. Litva je samá rovina, místo kopce mají lešení, to jsem ještě neviděl. V hale na nás místo sněhu čekal na tréninkové části pouze a jen čistý led. Naštěstí má trenér mnoho předností a jednou z nich je výborný servis lyží. Věřím, že kdyby chirurg dostal do ruky jeho slalomku, zvládl by s ní místo skalpelu i operaci slepého střeva. Jízda na ledu byla doslova na ostří nože, během tréninku v tyčích jsem za jediný den vystřídal několik lyží. I přes perfektně připravené lyže mi trvalo několik hodin, než jsem si na led trošku zvykl. Je to jiné jak sníh, kde se stačí maličko naklonit a lyže zatočí. Na ledu je třeba lyži věřit, zatížit a zaříznout ji do ledu, chyby se neodpouští. No ale jak se říká: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!"

Letošní sezonu začínám a končím v ten samý den. V loňském roce mi začali bolestivé problémy nohy, po konzultaci s profesorem Kolářem jsem se na podzim chystal na plánovanou operaci. To jsem ještě věřil, že zima proběhne, jak má. Díky covidovým odkladům z důvodu nedostatku zdravotního personálu jsem musel čekat až do února. Šlo by to už v prosinci, ale nemocnice měla vyčerpaný limit s mou zdravotní pojišťovnou... Dlouhotrvající rehabilitace mi umožnila jet na první trénink až na začátku léta.

A teď ty lepší zprávy, už před cestou jsem se dozvěděl, že máme nového trenéra: Pavla Fišera - říkal jsem si: "Nějakej děda, no uvidíme, snad má aspoň zkušenosti :D" To byla první výzva, druhá, že jsem přes rok nelyžoval a třetí, že jedeme na Rakouský ledovec Molltal, kde jsem ještě nebyl. Vše bylo jako poprvé. Léto začalo a já místo u vody se soukal do monoski a těšil se na první letošní manžestr. Byla to taková oťukávačka se sněhem i novým trenérem. Podmínky byly super, hlavně ráno, kdy byla pista ještě tvrdá. Na konci kempu jsem měl bohužel zase smůlu a na přibližovací cestičce jsem sebou švihnul a do ČR jsem jel s otřesem mozku rovnou do nemocnice.

Vzhledem k zaváděným opatřením kvůli Covidu jsem vyrazil asi na letošní poslední závody, možná i lyžování vůbec. Ve vzduchu už bylo cítit jaro, v údolí kvetly první kytky... I na počasí v kopcích to bylo znát, jeden den sice pod mrakem, ale jinak slunečné počasí. Sníh byl trošku mokrý, ale byl jsem na to připraven a večer jsme správně namazal. Trať mi sedla a nakonec se mi podařilo vyjet slušné body a dvě 5. místa v SL a dvě 3. místa v GS.