Nedočkavě jsem vyhlížel pošťáka s vysněnou novou Monoski, abych si na ni co nejdříve zvykl. Ta stará už je po smrti, osm let závodění je hodně znát - tlumič ko, skořepina ko, brzdičky ko... Bohužel jsem se nedočkal, snad už příště. Další trénink jsme směřovali na vzduch na rakouský Molltal. Ubytování nám trenér zajistil přímo na ledovci - ve 3000m.n.m. je řidší vzduch, rychleji se člověk unaví, ale hned je na sjezdovce a neztrácí čas dojížděním. Tak moc jsme se nemohli dočkat manžestru, že jsme půl hodiny čekali u sedačky než se rozjede, ale stálo to za to :) Trénovali jsme obří slalom. Jak to tak u mě bývá, i tento trénink jsem utrpěl zranění, v branách jsem přeletěl přes hlavu a narazil si rameno, ruku zvednu na úroveň ramene a tam končím, snad to rozhýbu - ale i s tím se dalo jezdit, nebude to vážné :) Na konci kempu jsme provětrali ještě SGčka a dali si pár jízd na dlouhých lyžích.

EDIT 2021/12: Cestou domů mi volal vedoucí sekce Marek Dušek s úžasnou zprávou, že mi byla schválena Divoká karta na Paralympiádu v Pekingu :))) V první chvíli jsem cítil obrovskou radost a zároveň velkou odpovědnost. Je to sen každého sportovce, reprezentovat svou zemi na Paralympijských hrách. A sny se mají plnit. Kvalifikační kritéria jsem splnil, nevědělo se ale, jestli pro ČR bude alokován dostatečný počet míst a Divoká karta zajista místo navíc. Omlouvám se, informaci jsem si do konce roku nechal jen pro sebe a pár nejbližších. Hodně věcí se tím pro mě změnilo, vše ostatní šlo stranou a já se soustředil hlavně na přípravu.

Zase na ledu :) Minulý trénink mi trenér padl do oka, a teď jsem z něho nadšený a těším se na společnou sezonu. Na ledu jsem si byl tentokrát jistější, hodně pomohli rady trenéra a zkušenosti z haly ze začátku září. Hned první den jsem se pustil do tyčí a trenér mě nešetřil. Den ode dne byl bolestivější, jak jsem v rychlosti srážel brány. Kombinézy mají vycpávky pro zdravé lyžaře, jako sedící beru bránu trošku jinak a každou chvíli mě nějaká švihne zrovna tam, kde ochranu nemám. Byla to taková bolest, že jsem se třetí den bránám schválně vyhýbal. Tak se ale nedá jezdit, sestrojili jsme oblek z karimatky, který rány tlumil a jezdilo se dál. I tak výsledek stojí za to ;)

Po opravdu krátké letní pauze jsme se opět vydali trénovat. Na ledovec to ještě není, a tak nám trenér domluvil halu v Litvě. Litva je samá rovina, místo kopce mají lešení, to jsem ještě neviděl. V hale na nás místo sněhu čekal na tréninkové části pouze a jen čistý led. Naštěstí má trenér mnoho předností a jednou z nich je výborný servis lyží. Věřím, že kdyby chirurg dostal do ruky jeho slalomku, zvládl by s ní místo skalpelu i operaci slepého střeva. Jízda na ledu byla doslova na ostří nože, během tréninku v tyčích jsem za jediný den vystřídal několik lyží. I přes perfektně připravené lyže mi trvalo několik hodin, než jsem si na led trošku zvykl. Je to jiné jak sníh, kde se stačí maličko naklonit a lyže zatočí. Na ledu je třeba lyži věřit, zatížit a zaříznout ji do ledu, chyby se neodpouští. No ale jak se říká: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!"

Letošní sezonu začínám a končím v ten samý den. V loňském roce mi začali bolestivé problémy nohy, po konzultaci s profesorem Kolářem jsem se na podzim chystal na plánovanou operaci. To jsem ještě věřil, že zima proběhne, jak má. Díky covidovým odkladům z důvodu nedostatku zdravotního personálu jsem musel čekat až do února. Šlo by to už v prosinci, ale nemocnice měla vyčerpaný limit s mou zdravotní pojišťovnou... Dlouhotrvající rehabilitace mi umožnila jet na první trénink až na začátku léta.

A teď ty lepší zprávy, už před cestou jsem se dozvěděl, že máme nového trenéra: Pavla Fišera - říkal jsem si: "Nějakej děda, no uvidíme, snad má aspoň zkušenosti :D" To byla první výzva, druhá, že jsem přes rok nelyžoval a třetí, že jedeme na Rakouský ledovec Molltal, kde jsem ještě nebyl. Vše bylo jako poprvé. Léto začalo a já místo u vody se soukal do monoski a těšil se na první letošní manžestr. Byla to taková oťukávačka se sněhem i novým trenérem. Podmínky byly super, hlavně ráno, kdy byla pista ještě tvrdá. Na konci kempu jsem měl bohužel zase smůlu a na přibližovací cestičce jsem sebou švihnul a do ČR jsem jel s otřesem mozku rovnou do nemocnice.