Je to pár dní, co jsem se vrátil ze Zimních Paralympijských Her, chtěl bych poděkovat všem, díky kterým se tyto hry mohly uskutečnit a těm, kteří mají zásluhu na tom, že jsem se jich mohl účastnit jako atlet. Začalo to před devíti lety, kdy se mě ujali trenéři Petra a Mloš Syrovátkovi, už tehdy jsem měl optimistické ambice jet na Paralympijské hry. Byl to jen sen, který se nakonec stal realitou. Začátky byly hodně těžké i po finanční stránce, měl jsem to štěstí, že mému snu a odhodlání věřily i fyrmi jako PP53, BENU, Phoenix, Levelsportkoncept, CZSKI, Ústecký kraj... kteří mě dlouhodobě podporují od samého začátku. Už od začátku jsem měl tu čest trénovat s paralympionikem Oldou Jelínkem, který se mi snažil předávat své zkušenosti. Občas jsem jak z divokých vajec a hlavně dost svůj, tak se mnou Olda musel mít velkou trpělivost, děkuju Oldo ;)

Své dovednosti jsem dále rozvíjel s trenérem Honzou Čihákem a později si mě vzal pod křídla Mark Dušek, který vede Centrum handicapovaných lyžařů (www.monoski.info) a mimo kurzů pro úplné začátečníky a pokročilé vede i závodní oddíl, kde sbírám další zkušenosti od Pavla Dvořáka a Pavla Bambouska. Oba jsou to zkušení dlouholetí lyžaři na monoski. Oba Pavlové už bohužel ukončili kariéru, nicméně od začátku loňského roku mám nového trenéra Pavla Fišera, který mi hrozně sedí a mám pocit, že mě posouvá dopředu velmi rychle, ten progres je obrovský. Mám štěstí, že Marek Dušek takového trenéra sehnal, je výborný jako trenér i jako člověk. Přeci jen na to svahu člověk tráví více času, než doma s rodinou, tak je potřeba, aby si ty lidi sedli :) Děkuji všem, kteří mi umožňují měnit sny ve skutečnost!

Do dnešního slalomu jsem nastupoval s čistou hlavou a chutí, dokázat trenérovi, že ty společné tréninky mi hodně daly. V prvním kole se mi to celkem podařilo, horní úsek byl v pohodě, prudší spodní část jsem podjížděl a těsně před cílem udělal velkou chybu, která mě stála několik vteřin, až na to jsem byl s jízdou spokojený. Druhé kolo bylo postavené hodně na blízko. Povrch byl perfektní, tvrdý podklad, drželo to, škoda, že bylo druhé kolo slalomu postavné takto - i ti nejlepší lyžaři se mezi brány těžko vešli a trápili se. I přes to jsem do toho šel na 100%, V polovině trati jsem ale chyboval a do cíle se nedostal. Závod nakonec nedokončil ani Tomáš a Pavel a jediný kdo dvakrát projel cílem byl Patrik.

Zrakově postižení - 13. startujících

Patrik Hetmer (trasér Míra Máčala) 10. místo

Stojící - 46 startujících

Tomáš Vaverka DNF

Sedící - 39 startujících

Pavel Bambousek DNF

Petr Drahoš DNF

Tak jsem se dočkal, první start na Zimních Paralympijských hrách, je to téměř 11 let po úrazu, který změnil můj život. Chtěl bych poděkovat mé rodině, kamarádům, sponzorům a partnerům, trenérům (především současnému trenérovi Pavlu Fišerovi, dále Honzovi Čihákovi a určitě i rodině Syrovátkových, kteří se mnou byli v samotných začátcích a nakopli mou kariéru), také lidem, kteří v ČR ježdění handicapovaných podporují a věnují se mu, zejména pak Markovi Duškovi (www.monoski.info). Bez vás by to nešlo!!!

První jela kategorie zrakově postižených s naším reprezentantem Patrikem Hetmerem. Další na startu se postavili stojící, kde reprezentoval Tomáš Vaverka a nakonec sedící s Pavlem Bambouskem a mnou. Měl jsem vysoké startovní číslo, a tak i trošku rozbitější trať, k tomu trochu té nervozity a 27. místo ze 40ti startujících po prvním kole. Na druhé jsem si věřil, obrací se startovní pořadí prvních 30ti závodníků s nejlepším časem, jako sedící jsem startoval čtvrtý do pěkné trati. Naneštěstí když jsem byl už připravený v gatu startovat, zahlásili START-STOP a já musel start přerušit, postavil jsem se znovu na start a opět těsně před vyjetím do závodu zahlásili START-STOP, v trati byl poraněný slipper a museli ho dostat dolů. To už začala pracovat hlava a v ní miliony myšlenek, veškerá koncentrace v háji. Občas se to stane, ale je to nepříjemné a dokáže to hodně rozhodit. Po pár minutách jsem šel na svůj třetí start, který už se povedl. Bohužel se mi nepodařilo znovu zkoncentrovat na závodní jízdu a opatrnou přidrženou jízdou jsem dojel do cíle a obsadil konečné 27. místo. Dost mě to mrzí, protože trať jsem měl perfektní, formu také a o pár míst dopředu jsem se posunout mohl. Super bylo, že do cíle se dostal celý náš tým :)

Zrakově postižení - 12. startujících

Patrik Hetmer (trasér Míra Máčala) 6. místo

Stojící - 44 startujících

Tomáš Vaverka 29. místo

Sedící - 40 startujících

Pavel Bambousek 24. místo

Petr Drahoš 27. místo

Rychlostní disciplíny má Pavel Bambousek za sebou, podařilo se mu obsadit 20. místo v SG - gratuluji! Ve sjezdu a superkombinaci neměl štěstí a závody bohužel nedokončil. Naštěstí pády nebyly vážné a může s námi zítra nastoupit do obřího slalomu. Zatímco Pavel trénoval rychlostky a závodil, my ostatní trénovali technické disciplíny. Pro Pavla to bylo fyzicky mnohem náročnější, ale kondici má výbornou, těším se na zítřejší společné závody v GS, kde nastoupí celý náš lyžařský tým.

Dneska se konal zahajovací ceremoniál ke konání XIII. Paralympijských Zimních Her. Nejdříve nás čekal příjezd do Pekingu, kde jsme se setkali se sledge hokejovým týmem a měli alespoň krátký čas na to, abychom si popovídali a podělili se o své zážitky. Vlajkonošem české výpravy byl sledge hokejista Zdeněk Krupička. Jsem hrdý, že jsem mohl nastoupit před celým světem pod vlajkou své země.

Myslím si, že politika do sportu nepatří, i tak český tým svým decentním nástupem vyjádřil nesouhlas s boji ve světě. Co mě samotného moc potěšilo na zahajovacím ceremoniálu byla, i přes covidové opatření v Číně, přítomnost publika na stadionu. A jaký byl celý zahajovací ceremoniál se můžete podívat na odkazu níže :) https://www.youtube.com/watch?v=Frc22aoHPEM

Konkurence je veliká, a tak hned od prvního dne po aklimatizaci trénujeme. Mrazivé teploty, které tu byly za dobu trvání olympiády jsou pryč a nás doprovází slunečná obloha. Na tréninky jsme rozdělení do dvou skupin, Pavel Bambousek bude závodit i v rychlostních disciplýnách, a tak trénuje separátně spolu s trenérem Pavle Fišerem, fyzio Bárou Hegemonovou a servisákem Vojtou Pršalou na větších kopcích. Zbytek lyžařské reprezentace ve složení: zrakově handicapovaný Patrik Hetmer spolu s trasérem Mírou Máčalou, stojící Tomáš Vaverka a já na monoski, trénuje spolu s trenérem Františkem Dostálkem a Radimem Nevrlým na technické disciplýny.

Lyžařské podmínky jsou výborné, slunce, pevná pista, trenéři v plné síle, výborný servis lyží, fyzio cvičení po tréninku, vše ostatní ve vesnici perfektně zařízené od realizačního týmu z Českého Paralympijského Výboru. K tomu všemu vedla dlouhá cesta, na které jsem potkal spoustu úžasných lidí. Nic z toho by nebylo bez dlouhodobé podpory sponzorů a partnerů - děkujeme!!! ... a dlouhodobé organizace pod vedením Marka Duška z Centra Handicapovaných Lyžařů v Jánských Lázní, který realizuje výukové kurzy pro úplné začátečníky i pro zkušenější lyžaře s handicapem. Pokud máte chuť, neváhejte ho kontaktovat na stránkách www.monoski.info, kde se dočtete více a najdete zde i další sponzory a partnery, kteří nám sportovců pomáhají jít za našimi sny.

Všichni otestováni s negativním výsledkem a mohlo se vyrazit. Spolu se sledge hokejisty jsme letěli do Amsterdamu a odtud už s dalšími paralympijskými týmy přímo do Pekingu. Doba letu byla asi devět hodin, z důvodu bezpečnostních hygienických opatření měl každý dostatek prostoru na to, aby si lehnul a na chvilku se i prospal. Po příletu do Číny jsme se rozdělili, kdy sledge hokejisté zamířili do Pekingu a lyžařský tým do horské olympijské vesnice Yanqing.

Do Yanqingu jsme jeli další tři hodiny. Tady už na nás čekal realizační tým, který přiletěl o pár dní dříve, aby nám vše připravil. Ubytovaní jsme v pokojích po našich olympionicích, nechali nám tu pár věcí, které se určitě hodí. Ve volných chvílích, jestli budou, si můžeme zahrát i ping pong. Teď honem spát, ať je energie na zítřejší den.

Zbývá jen 8 dní do odletu do Pekingu, a tak ještě trénuju, co to jde. Včera jsem měl raději zůstat doma. Při třetí jízdě v obřím slalomu jsem ztratil rovnováhu a v rychlosti najel do ochranných sítí u sjezdovky. Zaháknutý stablík mi sundal rukavici a já si o síť roztrhl ruku. Naštěstí mě sít zastavila kousek od stromů, tak to odnesla jen ta ruka. Chtěl bych poděkovat trenérovi, manželce trenéra a všem závodníkům, kteří se o mě starali do příjezdu horské služby. I těm patří velký dík za profesionální přístup a rychlý transport do nemocnice ve Vrchlabí. Rána byla hluboká a teklo i dost krve, od které mám snad úplně všechno - bundu, kalhoty, kombinézu, helmu... Už jsem myslel na nejhorší, zranění nakonec nebylo tak vážné, aby ohrozilo mou cestu do Pekingu, šlachy i kosti jsou v pořádku a stehy vytáhneme v Pekingu. I tak je to pech, o pár dní důležitého tréninku jsem přišel a teď jen doufám, že se rána v klidu zhojí a nepřijdou další komplikace.

Před Mistrovství světa v Alpském lyžování v Lillehammeru jsem stihl ještě pár tréninků na Stohu. Včera jsme se akorát vrátili a rád bych se s vámi podělil o své zážitky. Závody byly přesunuty z minulé sezony kvůli pandemii. Za to jsem na jednu stranu i rád, loni jsem musel na operaci nohy a tak jsem na lyžích nestál jediný den. O to větší to byla výzva, když jsem v létě zjistil, co všechno mě letošní zimu čeká. Mistrovství světa jsem měl potvrzené a do podzimu jsem čekal na potvrzení nominace na Paralympiádu v Pekingu (vyšlo to ;)).

Závody se jely v lyžařském středisku v Norsku v Lillehammeru, kde se v roce 1994 konaly Zimní Olympijské Hry. Středisko je to nádherné, krásná příroda, řeky, jezera… Jenom tam mají v zimě skoro pořád tmu, jak si můžete všimnout na fotkách z tréninku – ví to moc dobře, mají všechny sjezdovky naštěstí osvětlené. Závodní sjezdovka byla krutě přísná – ledovatá a místy tak strmá, že se člověk sotva udržel (pár se jich neudrželo).

19. ledna jsem jel závod v obřím slalomu, trať už záludněji postavit nemohli, zavřené zatáčky stavěli pod hranu, kam nebylo vidět, kde jsem měl rychlost a sotva jsem stíhal točit do další brány. Některé brány mě hodně potrápili a pár jsem si jich zase užil a smlsnul si na nich. V mé kategorii sedících jsem obsadil 15. místo.

21. ledna mě čekal slalom, je hodně technický a na ledové trati snadno ztratíte kontrolu a vyjedete ven, je třeba se koncentrovat každou vteřinu závodu. To se mi povedlo, a i když jsem pár chyb udělal, podařilo se mi to urvat, v závodě pokračovat a obě kola dojet až do cíle. Ze sedících nedojela ani polovina startovního pole, bylo to přísný! Umístil jsem se těsně za první desítkou a skončil na 11. místě.

Všechny závody v tomto roce mají jedno společné – sjezdovky jsou jeden velký kus ledu. Od léta má náš tým nového zkušeného trenéra - Pavla Fišera, s ním jsem od září trénoval v hale v Litvě, kde je čistý led. Z těchto tréninků jsem měl modřiny na několik týdnů po celém těle, ale víte, co se říká: těžce na cvičišti, lehko na bojišti. Pavel mi dělá i servis lyží, každý den brousí hrany, maže skluznici a já vím, že pokaždé, když si na lyži vlezu, můžu se na ni 100% spolehnout, je to super, zbytek je už jen v hlavě. Je toho hodně, co můžu zlepšit. Pevně věřím, že když vydržím a budu poctivě trénovat, příští Mistrovství budu bojovat o placku. Uvidíme, jak to půjde – sny jsou od toho, aby se plnily. A za měsíc hurá do Pekingu na Zimní Paralympijské Hry.

Zimní paralympijské hry v Pekingu startují 4. března a o medaile budou usilovat kromě para hokejového týmu, který získal účastnické místo na domácím světovém šampionátu v Ostravě, i čtyři čeští lyžaři. Kvalifikační kritéria Mezinárodního paralympijského výboru splnili kromě zrakově handicapovaného lyžaře Patrika Hetmera s trasérem Miroslavem Máčalou, ještě Tomáš Vaverka mezi stojícími a Pavel Bambousek mezi sedícími. Divokou kartu obdržel Petr Drahoš, který bude reprezentovat na monoski.

Patrik Hetmer s trasérem Miroslavem Máčalou míří už na třetí paralympijské hry. „Pokud se podíváme na hry do Pekingu, tak to bude skvělé. Nebudeme už nováčci, takže z toho nebudeme tak vyjukaní,“ řekl ke své nominaci Patrik Hetmer. Před čtyřmi lety na hrách v Pchjongčchangu se jim vydařil nejvíce sjezd, ve kterém obsadili šestou příčku. V letošním roce si musel od lyžování na chvíli odpočinout. Na konci května podstoupil plastiku přetrženého předního zkříženého vazu, i proto by byl spokojený s umístěním do osmého místa. „Vůbec od sebe na hrách v Číně nic nečekám. Zatím nemáme natrénováno úplně optimálně a během dvou měsíců se to v našem amatérském sportu dohnat nedá,“ popsal své ambice Hetmer, který se živí jako učitel zeměpisu a tělesné výchovy.

Patrik Hetmer stál poprvé od operace na lyžích 12. prosince a před odletem do dějiště her stihne několik tréninkových kempů a také mistrovství České republiky v Rokytnici nad Jizerou. „Koleno je v pořádku. Mám na něm speciální ortézu. Zatím jsme byli na sněhu pár dní a vše bylo bez problémů. Začátkem ledna jdeme do bran, tak snad to bude v pohodě a budeme se moci připravovat bez omezení,“ doplnil zrakově handicapovaný lyžař.

Dalším nominovaným lyžařem je Tomáš Vaverka. Na paralympijských hrách v Soči reprezentoval Českou republiku ve snowboardrossu a vyjel si pátou příčku. Pak ale nedostal zdravotní klasifikaci pro snowboarding a musel přejít na jinou zimní disciplínu a vybral si alpské lyžování. Na paralympijských hrách v roce 2018 v Pchjongčchangu byl nejlépe patnáctý v kombinaci. Na svahu bude o cenné kovy usilovat i Pavel Bambousek. Lyžování na monoski se věnuje od ledna 2004 a na poslední paralympiádě zaznamenal nejlepší výsledek v superkombinaci, kde skončil 14. místě.

Své první hry zažije Petr Drahoš, který dostal divokou kartu pro technické disciplíny. Lyžař na monoski snil o paralympijských hrách v jihokorejském Pchjongčchangu. Tento sen se mu před čtyřmi lety ještě nesplnil, musel si počkat a mezi nejlepšími handicapovanými sportovci se představí až v Číně.

Nominace celé české výpravy, včetně jmen českých hokejistů proběhne v polovině ledna.

zdroj: https://paralympic.cz/

Svátky trávím na Stohu, jak jinak :)

Tentokrát jsem se vydal do Rakouska na závody světového poháru. Odjezd se mi bohužel o pár dní posunul, neschválili mi divokou kartu na rychlostní disciplýny. Ty jsem si potřeboval zajet hlavně z důvodu možné kvalifikace do rychlostek na Mistrovství světa a Paralympiádu. Dost to zamrzí, ale co se dá dělat. Středisko i trať znám z minulých let, tak jsem věděl, co čekat a těšil se. První dva dny byly tréninkové, devátého se měl jet první obří slalom, počasí nám nepřálo a závod zrušili. Nebylo vidět na špičku nosu a nebylo to bezpečné. Další den už se počasí umoudřilo a zajel jsem si pro 20. místo, jedná se o Světový pohár, ale mám na víc, tak spíše trošku zklamání.

V sobotu jsem jel na otočku zpět do ČR, kvůli zranění ramene na říjnovém tréninku jsem si musel odskočit na magnetickou rezonanci. Pořád mě to trápí a zlepšení i po takové době žádné :/ V pondělí už jsem byl zpět na startu, kdy jsem zajel 17. a 12. místo v super obřím slalomu a další den jsem si vyjel pěkné 10. místo v obřím slalomu. Neustále přemýšlíme s trenérem, jestli sáhnout na tlumič a maličko ho poštelovat, zkušenější monoski lyžař Pavel Bambousek radí, ať to neděláme, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že ho potřebuju poladit.

Konečně první závody :) Jsem rád, že jsem stihl aspoň základní nastavení nové monoski. Pořád je co ladit, jen chybí čas. V Resterhöhe jsme měli nejdříve dva dny tréninku. Tak jako všude jinde, i tady bojují s nedostatkem sněhu, a tak sjezdovka byla uměle zasněžená a ledová - tak jak jsme zvyklí z tréninků v Litvě. Trenér věděl moc dobře, jak nás připravit. Jely se dva slalomy, bohužel se mi nepodařilo zužitkovat nabrané zkušenosti z Litvy, v prvním závodě jsem obsadil 14. místu a druhý nedojel. Oba dny závodu chumelilo a byla velmi snížená viditelnost, ale podmínky měly všichni stejné, nebudu se vymlouvat. V nové monoski to byla premiéra ve slalomových tyčí, bojuju hlavně s tuhostí tlumiče, který mi přijde měkčí, než bych si pro svůj styl jízdy přál. Jsou to zkušenosti, jedeme dál!

Na tento trénink jsem konečně vyrazil s novou monoski Tessier, dovezli ji těsně před odjezdem. Děkuju všem sponzorům a dárcům, kteří mě podporují!!! Tessier je z Francie a jezdí na něm ti nejlepsí světoví závodníci. Už při usazení v monoski jsem se cítil jak v peřince, konečně funkční tlumič... Celý kemp byl hlavně o nastavení monoski, má několik poloh a při každé se chová jinak. Času je ale málo, za dva měsíce odlétám na Mistrovství světa do norského Lillehammeru a potřebuju trénovat s jedním ideálním nastavením - to jsou nervy. Nakonec jsem zvolil střední univerzální polohu, první jízdy byly pocitově fajn, už jen doladit tuhost tlumiče, to zase příště. Při jízdě jsem cítil velký rozdíl, krásně mi sedí, reaguje na každý můj pohyb, perfektně tlumí terénní nerovnosti. Je to radost, posune mě zase dál...

Počasí bylo krásné, jen jedno ráno nás z kopce zahnala mlha co se tak nenápadně přivalila přes kopec a nejednou byla všude a nedala se ani krájet. Vydrželi jsme a odpoledne přišla odměna v podobě sluníčkové lyžovačky na kterou jsme zvyklí. S tréninkem nám pomáhala i Verča, trenérova manželka. Spolu nám stavěli trať a večer nám Verča dávala do těla při protahovacím a posilovacím cvičení.

Nedočkavě jsem vyhlížel pošťáka s vysněnou novou Monoski, abych si na ni co nejdříve zvykl. Ta stará už je po smrti, osm let závodění je hodně znát - tlumič ko, skořepina ko, brzdičky ko... Bohužel jsem se nedočkal, snad už příště. Další trénink jsme směřovali na vzduch na rakouský Molltal. Ubytování nám trenér zajistil přímo na ledovci - ve 3000m.n.m. je řidší vzduch, rychleji se člověk unaví, ale hned je na sjezdovce a neztrácí čas dojížděním. Tak moc jsme se nemohli dočkat manžestru, že jsme půl hodiny čekali u sedačky než se rozjede, ale stálo to za to :) Trénovali jsme obří slalom. Jak to tak u mě bývá, i tento trénink jsem utrpěl zranění, v branách jsem přeletěl přes hlavu a narazil si rameno, ruku zvednu na úroveň ramene a tam končím, snad to rozhýbu - ale i s tím se dalo jezdit, nebude to vážné :) Na konci kempu jsme provětrali ještě SGčka a dali si pár jízd na dlouhých lyžích.

EDIT 2021/12: Cestou domů mi volal vedoucí sekce Marek Dušek s úžasnou zprávou, že mi byla schválena Divoká karta na Paralympiádu v Pekingu :))) V první chvíli jsem cítil obrovskou radost a zároveň velkou odpovědnost. Je to sen každého sportovce, reprezentovat svou zemi na Paralympijských hrách. A sny se mají plnit. Kvalifikační kritéria jsem splnil, nevědělo se ale, jestli pro ČR bude alokován dostatečný počet míst a Divoká karta zajista místo navíc. Omlouvám se, informaci jsem si do konce roku nechal jen pro sebe a pár nejbližších. Hodně věcí se tím pro mě změnilo, vše ostatní šlo stranou a já se soustředil hlavně na přípravu.

Zase na ledu :) Minulý trénink mi trenér padl do oka, a teď jsem z něho nadšený a těším se na společnou sezonu. Na ledu jsem si byl tentokrát jistější, hodně pomohli rady trenéra a zkušenosti z haly ze začátku září. Hned první den jsem se pustil do tyčí a trenér mě nešetřil. Den ode dne byl bolestivější, jak jsem v rychlosti srážel brány. Kombinézy mají vycpávky pro zdravé lyžaře, jako sedící beru bránu trošku jinak a každou chvíli mě nějaká švihne zrovna tam, kde ochranu nemám. Byla to taková bolest, že jsem se třetí den bránám schválně vyhýbal. Tak se ale nedá jezdit, sestrojili jsme oblek z karimatky, který rány tlumil a jezdilo se dál. I tak výsledek stojí za to ;)

Po opravdu krátké letní pauze jsme se opět vydali trénovat. Na ledovec to ještě není, a tak nám trenér domluvil halu v Litvě. Litva je samá rovina, místo kopce mají lešení, to jsem ještě neviděl. V hale na nás místo sněhu čekal na tréninkové části pouze a jen čistý led. Naštěstí má trenér mnoho předností a jednou z nich je výborný servis lyží. Věřím, že kdyby chirurg dostal do ruky jeho slalomku, zvládl by s ní místo skalpelu i operaci slepého střeva. Jízda na ledu byla doslova na ostří nože, během tréninku v tyčích jsem za jediný den vystřídal několik lyží. I přes perfektně připravené lyže mi trvalo několik hodin, než jsem si na led trošku zvykl. Je to jiné jak sníh, kde se stačí maličko naklonit a lyže zatočí. Na ledu je třeba lyži věřit, zatížit a zaříznout ji do ledu, chyby se neodpouští. No ale jak se říká: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!"