Mistrovství ČR jsem si nemohl nechat ujít. Mé plány však zhatilo velké tréninkové nasazení v únoru, které vedlo v Malbunu k dalšímu zranění, kdy jsem v závodě přepadl přes hlavu. Na závody MČR jsem byl už přihlášený, tak jsem na ně odjel a čekal, co se bude dít. S velkou lítostí jsem mohl závody už jen sledovat jako divák. Přes velké bolesti krční páteře a nehybnost levé ruky jsem nebyl schopný ani odstartovat. Dnes jsem si vyslechl ortel od neurologů, kdy je třeba dlouhodobější konzervativní léčba, klid a opichy... :( Všem zúčastněným a vítězům gratuluji! Děkuji všem mým sponzorům a kamarádům za dlouhodobou podporu i v tyto těžké časy, pomáhá mi to jít dál a nevzdávat to.

Jen jsem po posledním tréninku stačil navoskovat a nabrousit lyže, už jsem balil na trénink na oblíbený Stoh do Špindlerova mlýna. Trénink měl jedinný cíl a to připravit se na nadcházející víkendové závody v Lichtenštejnsku, kam jsme hned po tréninku vyrazili. Počasí nám opět přálo a pod vedením Tomáše Lisého jsem natrénoval krátký i dlouhý oblouk.

Bylo to náročnější, ale po mé lednové absenci na svahu to jinak udělat nešlo. Po čtyřdenním tréninku jsme se sebrali a spolu s Přemkem a trenérem vyrazili do Lichtenštejnska. Tam na nás čekala pořádná nadílka čerstvého sněhu. Ta trošku zkomplikovala start závodů a chvilku se nevědělo, jestli se vůbec závody pojedou. Díky šikovnému rolbaři, organizátorům a všem pomocníkům se nakonec podařilo trať vystahovat a slalom postavit. 

V prvním závodě jsem nic nenechal náhodě a dojel si pro pěkné druhé místo. Druhý slalom jsem zaváhal už v prvním kole a ze závodu vypadl. V neděli se jely dva obří slalomy. Tady jsem zaváhal v prvním závodě - ve druhém jsem chybu napravil a dojel si pro třetí místo. Velké dík patří trenérovi, že se mnou za  tak krátký čas zvládnul přípravu a závody se nakonec i přes drobné komplikace vydařily.

Po zlomenině žeber na posledních závodech jsem si musel dát zdravotní pauzu a do tréninku nastoupil až začátkem února. Trénink začíná poctivě ještě za tmy v sedm hodin ráno, ale na laně jsme první. Podmínky byly perfektní a trénink řádně výživný :)

Na závody do Rakouska jsem odjel se staronovým trenérem Tomášem Lisým. S ním jsem kdysi začínal a myslím si, že trenérsky je to ten nejlepší člověk v ČR, takže očekávám i velký posun kupředu. Nicméně první společné tréninky s Tomášem mě teprve čekají. Počasí nám moc nepřálo, byla špatná viditelnost a díry na trati, což na super obří slalom není ideální. Nakonec se mi podařilo obsadit v závodu SG 9. místo, SG 10. místo, SG 7. místo, GS 6.místo. V prvním závodě SG jsem do jedné díry vjel a udělal kotrmelec, další závody jsem s bolestmi odjel a večer se dozvěděl, že mám zlomená další žebra. Místo fotek na lyžích sem asi začnu dávat snímky z nemocnice, ale byly by to samá žebra, radši zůstaneme u toho lyžování. Opět mě čekají dva měsíce klidu a zamyšlení, jestli už nejsem náhodou starý - ne ještě ne ;) Děkuju sponzorům a partnerům za podporu, bez vás by to nešlo.

Letošní příprava pokračovala na Kaunertalu v Rakousku. Je to srdcová záležitost, před více než deseti lety jsem si tady poprvé sedl do monoski a začal se učit lyžovat s trenérem Tomášem Lisým. Tehdy jsem se nadchl a vydrželo mi to až doteď. Je za mnou dlouhá cesta a ještě delší snad přede mnou :) I když věk je znát, pády jsou bolestivější, zranění se pomaleji hojí, ale radost z ježdění je pořád obrovská. O trenéra Pavla Fišera jsme bohužel přišli, tak uvidíme, jak bude nakonec sezona vypadat, je to velká škoda.

Lyžařskou přípravu na letošní sezónu jsem začal o něco dříve soustředěním na Norském ledovci Fonna. Letos mě čeká Mistrovství světa, chci být připraven a nic nenechat náhodě!  Lokace byla vybrána hlavně z důvodu výborných podmínek k tréninku SG, ke kterému není celkově moc příležitostí, abych na MS mohl tentokrát reprezentovat ČR i v rychlostních disciplínách. Soustředění jsem absolvoval společně s paralyžařem Petrem Novotným a v rámci inkluze se zdravými lyžaři s Kačkou Sýkorovou.

Část soustředění bohužel propršela, nebo byla mlha - i tak jsme každou minutu provozu vleku využili k tréninku SL nebo GS a k odpolednímu cvičení na zlepšení kondičky a protažení. Nakonec se počasí umoudřilo a my měli ideální podmínky na trénink SG.

Trenérka Veronika Fišerová ve spolupráci s trenérem české závodnice Kačky Sýkorové Pavlem Fišerem připravili Super G dlouhé téměř 3000 metrů. Trať měla úmyslně i několik skoků, abychom se trošku proletěli a trénink SG byl dokonalý. Předposlední tréninkový den mě jeden ze skoků dost potrápil. Přes hladké přistání po dlouhém letu bohužel nevydrželo vázání a rozpadlo se - po následném tvrdém pádu jsem skončil v nemocnici s otřesem mozku, pohmožděnými plícemi a zlomenými žebry. I tak jsem parádně potrénoval a přes drobné zranění, které ke sportu patří, byl trénink boží, a to hlavně zmíněné SG.

Následky pádu mohly být mnohem horší, nebýt kvalitní přilby a chrániče páteře od POC (Děkuji LSK Ski&Outdoor za podporu) - když sportovat, tak jedině bezpečně! Teď už mám pár dní po úrazu a cítím se mnohem lépe. Čeká mě pár týdnů klid na srůstání žeber, o to více musím pak přidat, abych pauzu nahnal a nechyběla mi příprava v zimní sezoně. Děkuju všem sponzorům a partnerům, díky kterým se mohlo soustředění uskutečnit, bez vás by to nešlo!

V roce 2011 jsem měl úraz na paraglidingu, strávil jsem sedm měsíců v nemocnici, kde mě každou chvíli operovali, aby mi zachránili nejdříve život, pak i nohy. Nohy mi zachránili, ale moc nefungovaly, skončil jsem na invalidním vozíku. První vozíček jsem dostal v nemocnici, chtěl jsem zůstat stále aktivní a hýbat se, jezdit na výlety bez ohledu na terén, a tak – na to vozík nebyl dělaný a vydržel mi asi rok – zreznul, odpadávali mu díly, kola se netočila… A právě při výběru nového vozíku jsem dostal kontakt na Davida Krumpolce, že by mi mohl pomoct zůstat aktivní a ještě se zdravotně zlepšit.

Taková nabídka se neodmítá, vzal jsem si telefon a hned se domluvil na první setkání (trénink). Hned v první chvíli mi David sednul jako člověk i jako odborník, odcházel jsem od něho zničený (fyzicky, tak tomu má přeci po cvičení být) a s úsměvem na tváři (šťastný, že někdo takový je). Začínali jsme úplně od začátku, učil mě zapojovat i ty nejmenší svaly, které jsem schopný ovládat a s jejich pomocí jsem sílil a hýbal se více a více. Začátky byly opravdu těžké, ale kruček po krůčku jsem se zlepšoval a byl stále více soběstačný.

Samozřejmě jsem s Davidem sdílel svůj úmysl reprezentovat ČR v lyžování na Zimních Paralympijských hrách, a tak jsme cvičili intenzivněji a intenzivněji a bylo to znát na těle a hlavně při lyžování.

K individuálním cvičení přibyly rychle i soukromé hodiny plávání, skupinová a kruhová cvičení s dalšími Davidovými svěřenci – a já se posouval dál. S Davidem to není jen o cvičení, pečuje nejen o mé tělo, ale i o duši. Vždycky pozná, když mě něco trápí a je mi oporou i po psychické stránce, můžu s ním mluvit o všem. Vděčím mu za hodně a jsem moc rád, že jsem se s ním před lety seznámil. Kde jsem teď, jsem hlavně díky Davidovi. Za ty roky jsem si na tu všechnu péči zvykl a někdy na něj s poděkováním zapomenu, vždy  tu pro mě je  a vím, že to samozřejmost není.  Je to nejenom skvělý trenér, ale i výborný kamarád. Děkuju, Davide!

Po krátké pauze po Paralympijských hrách jsem zamířil na závody v Rakouském Kühtai. První den zařídil trenér trénink v branách na GS, to bylo super, zbytek střediska nebyl moc upravený. Při jízdách s trenérem stále zjišťuji a zkouším, jak lyže může pracovat lépe. Cítím tam velký posun a zároveň velký prostor pro zlepšení, limity nejsou a pustí mě to, kam jen chci. Mám z toho dobrý pocit, musím ale v létě zabrat se svým fizio Davidem Krumpholzem, abych byl na zimu ready a v plné síle.

Závody byly perfektní. Lyže připravené na jedničku, jinak to od trenéra ani neznám. Prohlídk tratě GS v pohodě, nebylo co řešit. Při závodní jízdě se mi dařilo držet dobrou stopu, když jsem začal lehce podjíždět v dolní části, řešil jsem to jen rychlejším zářezem – bylo to tak tak bezpečné na udržení v trati a nesejmutí brány, ale měl jsem kratší stopu a byl rychlejší. Poslední kolo jsem vyjel do hlubokého sněhu mimo trať, už to bylo trošku odskákané a včas se mi nepodařilo zatočit. Měl jsem rychlost a hned se dostal zpět do tratě a ostřejší jízdou jsem něco málo ze ztráty stáhnul. Oba závody jsem dokončil na vítězné pozici. Pro mě byl vítězný hlavně pocit z jízdy.

Další den se jely slalomy, na které jsem si tolik nevěřil. Podrženě a na jistotu jsem to jet nechtěl, vzal jsem to jako výborný trénink. V prvním kole jsem chyboval a do druhého kola nastupoval se značnou ztrátou. Bohužel druhé lepší kolo k posunu nestačilo a dojel jsem 4. Do druhého závodu jsem věděl, že jsou soupeři opravdu dobří a mají natrénováno. Bezpečné „sklouznutí“ mi dobrý výsledek nemohlo zaručit. V druhém závodě jsem byl v prvním kole opatrný u vlásen a časová ztráta mě posunula na třetí místo. Druhé kolo jsem jel vítězit – a myslím, že se to i povedlo. Nakonec jsem skončil druhý s minimální ztrátou na prvního a hlavně opět s dobrým pocitem ze zajeté jízdy. Děkuju všem sponzorům a realizačnímu týmu (trenér Pavel Fišer, asistenti Verča Fišerová a Vašek Tichánek) za support a funklub během závodů!

Je to pár dní, co jsem se vrátil ze Zimních Paralympijských Her, chtěl bych poděkovat všem, díky kterým se tyto hry mohly uskutečnit a těm, kteří mají zásluhu na tom, že jsem se jich mohl účastnit jako atlet. Začalo to před devíti lety, kdy se mě ujali trenéři Petra a Mloš Syrovátkovi, už tehdy jsem měl optimistické ambice jet na Paralympijské hry. Byl to jen sen, který se nakonec stal realitou. Začátky byly hodně těžké i po finanční stránce, měl jsem to štěstí, že mému snu a odhodlání věřily i fyrmi jako PP53, BENU, Phoenix, Levelsportkoncept, CZSKI, Ústecký kraj... kteří mě dlouhodobě podporují od samého začátku. Už od začátku jsem měl tu čest trénovat s paralympionikem Oldou Jelínkem, který se mi snažil předávat své zkušenosti. Občas jsem jak z divokých vajec a hlavně dost svůj, tak se mnou Olda musel mít velkou trpělivost, děkuju Oldo ;)

Své dovednosti jsem dále rozvíjel s trenérem Honzou Čihákem a později si mě vzal pod křídla Mark Dušek, který vede Centrum handicapovaných lyžařů (www.monoski.info) a mimo kurzů pro úplné začátečníky a pokročilé vede i závodní oddíl, kde sbírám další zkušenosti od Pavla Dvořáka a Pavla Bambouska. Oba jsou to zkušení dlouholetí lyžaři na monoski. Oba Pavlové už bohužel ukončili kariéru, nicméně od začátku loňského roku mám nového trenéra Pavla Fišera, který mi hrozně sedí a mám pocit, že mě posouvá dopředu velmi rychle, ten progres je obrovský. Mám štěstí, že Marek Dušek takového trenéra sehnal, je výborný jako trenér i jako člověk. Přeci jen na to svahu člověk tráví více času, než doma s rodinou, tak je potřeba, aby si ty lidi sedli :) Děkuji všem, kteří mi umožňují měnit sny ve skutečnost!

Do dnešního slalomu jsem nastupoval s čistou hlavou a chutí, dokázat trenérovi, že ty společné tréninky mi hodně daly. V prvním kole se mi to celkem podařilo, horní úsek byl v pohodě, prudší spodní část jsem podjížděl a těsně před cílem udělal velkou chybu, která mě stála několik vteřin, až na to jsem byl s jízdou spokojený. Druhé kolo bylo postavené hodně na blízko. Povrch byl perfektní, tvrdý podklad, drželo to, škoda, že bylo druhé kolo slalomu postavné takto - i ti nejlepší lyžaři se mezi brány těžko vešli a trápili se. I přes to jsem do toho šel na 100%, V polovině trati jsem ale chyboval a do cíle se nedostal. Závod nakonec nedokončil ani Tomáš a Pavel a jediný kdo dvakrát projel cílem byl Patrik.

Zrakově postižení - 13. startujících

Patrik Hetmer (trasér Míra Máčala) 10. místo

Stojící - 46 startujících

Tomáš Vaverka DNF

Sedící - 39 startujících

Pavel Bambousek DNF

Petr Drahoš DNF

Tak jsem se dočkal, první start na Zimních Paralympijských hrách, je to téměř 11 let po úrazu, který změnil můj život. Chtěl bych poděkovat mé rodině, kamarádům, sponzorům a partnerům, trenérům (především současnému trenérovi Pavlu Fišerovi, dále Honzovi Čihákovi a určitě i rodině Syrovátkových, kteří se mnou byli v samotných začátcích a nakopli mou kariéru), také lidem, kteří v ČR ježdění handicapovaných podporují a věnují se mu, zejména pak Markovi Duškovi (www.monoski.info). Bez vás by to nešlo!!!

První jela kategorie zrakově postižených s naším reprezentantem Patrikem Hetmerem. Další na startu se postavili stojící, kde reprezentoval Tomáš Vaverka a nakonec sedící s Pavlem Bambouskem a mnou. Měl jsem vysoké startovní číslo, a tak i trošku rozbitější trať, k tomu trochu té nervozity a 27. místo ze 40ti startujících po prvním kole. Na druhé jsem si věřil, obrací se startovní pořadí prvních 30ti závodníků s nejlepším časem, jako sedící jsem startoval čtvrtý do pěkné trati. Naneštěstí když jsem byl už připravený v gatu startovat, zahlásili START-STOP a já musel start přerušit, postavil jsem se znovu na start a opět těsně před vyjetím do závodu zahlásili START-STOP, v trati byl poraněný slipper a museli ho dostat dolů. To už začala pracovat hlava a v ní miliony myšlenek, veškerá koncentrace v háji. Občas se to stane, ale je to nepříjemné a dokáže to hodně rozhodit. Po pár minutách jsem šel na svůj třetí start, který už se povedl. Bohužel se mi nepodařilo znovu zkoncentrovat na závodní jízdu a opatrnou přidrženou jízdou jsem dojel do cíle a obsadil konečné 27. místo. Dost mě to mrzí, protože trať jsem měl perfektní, formu také a o pár míst dopředu jsem se posunout mohl. Super bylo, že do cíle se dostal celý náš tým :)

Zrakově postižení - 12. startujících

Patrik Hetmer (trasér Míra Máčala) 6. místo

Stojící - 44 startujících

Tomáš Vaverka 29. místo

Sedící - 40 startujících

Pavel Bambousek 24. místo

Petr Drahoš 27. místo

Rychlostní disciplíny má Pavel Bambousek za sebou, podařilo se mu obsadit 20. místo v SG - gratuluji! Ve sjezdu a superkombinaci neměl štěstí a závody bohužel nedokončil. Naštěstí pády nebyly vážné a může s námi zítra nastoupit do obřího slalomu. Zatímco Pavel trénoval rychlostky a závodil, my ostatní trénovali technické disciplíny. Pro Pavla to bylo fyzicky mnohem náročnější, ale kondici má výbornou, těším se na zítřejší společné závody v GS, kde nastoupí celý náš lyžařský tým.

Dneska se konal zahajovací ceremoniál ke konání XIII. Paralympijských Zimních Her. Nejdříve nás čekal příjezd do Pekingu, kde jsme se setkali se sledge hokejovým týmem a měli alespoň krátký čas na to, abychom si popovídali a podělili se o své zážitky. Vlajkonošem české výpravy byl sledge hokejista Zdeněk Krupička. Jsem hrdý, že jsem mohl nastoupit před celým světem pod vlajkou své země.

Myslím si, že politika do sportu nepatří, i tak český tým svým decentním nástupem vyjádřil nesouhlas s boji ve světě. Co mě samotného moc potěšilo na zahajovacím ceremoniálu byla, i přes covidové opatření v Číně, přítomnost publika na stadionu. A jaký byl celý zahajovací ceremoniál se můžete podívat na odkazu níže :) https://www.youtube.com/watch?v=Frc22aoHPEM

Konkurence je veliká, a tak hned od prvního dne po aklimatizaci trénujeme. Mrazivé teploty, které tu byly za dobu trvání olympiády jsou pryč a nás doprovází slunečná obloha. Na tréninky jsme rozdělení do dvou skupin, Pavel Bambousek bude závodit i v rychlostních disciplýnách, a tak trénuje separátně spolu s trenérem Pavle Fišerem, fyzio Bárou Hegemonovou a servisákem Vojtou Pršalou na větších kopcích. Zbytek lyžařské reprezentace ve složení: zrakově handicapovaný Patrik Hetmer spolu s trasérem Mírou Máčalou, stojící Tomáš Vaverka a já na monoski, trénuje spolu s trenérem Františkem Dostálkem a Radimem Nevrlým na technické disciplýny.

Lyžařské podmínky jsou výborné, slunce, pevná pista, trenéři v plné síle, výborný servis lyží, fyzio cvičení po tréninku, vše ostatní ve vesnici perfektně zařízené od realizačního týmu z Českého Paralympijského Výboru. K tomu všemu vedla dlouhá cesta, na které jsem potkal spoustu úžasných lidí. Nic z toho by nebylo bez dlouhodobé podpory sponzorů a partnerů - děkujeme!!! ... a dlouhodobé organizace pod vedením Marka Duška z Centra Handicapovaných Lyžařů v Jánských Lázní, který realizuje výukové kurzy pro úplné začátečníky i pro zkušenější lyžaře s handicapem. Pokud máte chuť, neváhejte ho kontaktovat na stránkách www.monoski.info, kde se dočtete více a najdete zde i další sponzory a partnery, kteří nám sportovců pomáhají jít za našimi sny.

Všichni otestováni s negativním výsledkem a mohlo se vyrazit. Spolu se sledge hokejisty jsme letěli do Amsterdamu a odtud už s dalšími paralympijskými týmy přímo do Pekingu. Doba letu byla asi devět hodin, z důvodu bezpečnostních hygienických opatření měl každý dostatek prostoru na to, aby si lehnul a na chvilku se i prospal. Po příletu do Číny jsme se rozdělili, kdy sledge hokejisté zamířili do Pekingu a lyžařský tým do horské olympijské vesnice Yanqing.

Do Yanqingu jsme jeli další tři hodiny. Tady už na nás čekal realizační tým, který přiletěl o pár dní dříve, aby nám vše připravil. Ubytovaní jsme v pokojích po našich olympionicích, nechali nám tu pár věcí, které se určitě hodí. Ve volných chvílích, jestli budou, si můžeme zahrát i ping pong. Teď honem spát, ať je energie na zítřejší den.

Zbývá jen 8 dní do odletu do Pekingu, a tak ještě trénuju, co to jde. Včera jsem měl raději zůstat doma. Při třetí jízdě v obřím slalomu jsem ztratil rovnováhu a v rychlosti najel do ochranných sítí u sjezdovky. Zaháknutý stablík mi sundal rukavici a já si o síť roztrhl ruku. Naštěstí mě sít zastavila kousek od stromů, tak to odnesla jen ta ruka. Chtěl bych poděkovat trenérovi, manželce trenéra a všem závodníkům, kteří se o mě starali do příjezdu horské služby. I těm patří velký dík za profesionální přístup a rychlý transport do nemocnice ve Vrchlabí. Rána byla hluboká a teklo i dost krve, od které mám snad úplně všechno - bundu, kalhoty, kombinézu, helmu... Už jsem myslel na nejhorší, zranění nakonec nebylo tak vážné, aby ohrozilo mou cestu do Pekingu, šlachy i kosti jsou v pořádku a stehy vytáhneme v Pekingu. I tak je to pech, o pár dní důležitého tréninku jsem přišel a teď jen doufám, že se rána v klidu zhojí a nepřijdou další komplikace.

Před Mistrovství světa v Alpském lyžování v Lillehammeru jsem stihl ještě pár tréninků na Stohu. Včera jsme se akorát vrátili a rád bych se s vámi podělil o své zážitky. Závody byly přesunuty z minulé sezony kvůli pandemii. Za to jsem na jednu stranu i rád, loni jsem musel na operaci nohy a tak jsem na lyžích nestál jediný den. O to větší to byla výzva, když jsem v létě zjistil, co všechno mě letošní zimu čeká. Mistrovství světa jsem měl potvrzené a do podzimu jsem čekal na potvrzení nominace na Paralympiádu v Pekingu (vyšlo to ;)).

Závody se jely v lyžařském středisku v Norsku v Lillehammeru, kde se v roce 1994 konaly Zimní Olympijské Hry. Středisko je to nádherné, krásná příroda, řeky, jezera… Jenom tam mají v zimě skoro pořád tmu, jak si můžete všimnout na fotkách z tréninku – ví to moc dobře, mají všechny sjezdovky naštěstí osvětlené. Závodní sjezdovka byla krutě přísná – ledovatá a místy tak strmá, že se člověk sotva udržel (pár se jich neudrželo).

19. ledna jsem jel závod v obřím slalomu, trať už záludněji postavit nemohli, zavřené zatáčky stavěli pod hranu, kam nebylo vidět, kde jsem měl rychlost a sotva jsem stíhal točit do další brány. Některé brány mě hodně potrápili a pár jsem si jich zase užil a smlsnul si na nich. V mé kategorii sedících jsem obsadil 15. místo.

21. ledna mě čekal slalom, je hodně technický a na ledové trati snadno ztratíte kontrolu a vyjedete ven, je třeba se koncentrovat každou vteřinu závodu. To se mi povedlo, a i když jsem pár chyb udělal, podařilo se mi to urvat, v závodě pokračovat a obě kola dojet až do cíle. Ze sedících nedojela ani polovina startovního pole, bylo to přísný! Umístil jsem se těsně za první desítkou a skončil na 11. místě.

Všechny závody v tomto roce mají jedno společné – sjezdovky jsou jeden velký kus ledu. Od léta má náš tým nového zkušeného trenéra - Pavla Fišera, s ním jsem od září trénoval v hale v Litvě, kde je čistý led. Z těchto tréninků jsem měl modřiny na několik týdnů po celém těle, ale víte, co se říká: těžce na cvičišti, lehko na bojišti. Pavel mi dělá i servis lyží, každý den brousí hrany, maže skluznici a já vím, že pokaždé, když si na lyži vlezu, můžu se na ni 100% spolehnout, je to super, zbytek je už jen v hlavě. Je toho hodně, co můžu zlepšit. Pevně věřím, že když vydržím a budu poctivě trénovat, příští Mistrovství budu bojovat o placku. Uvidíme, jak to půjde – sny jsou od toho, aby se plnily. A za měsíc hurá do Pekingu na Zimní Paralympijské Hry.